Nošení ve světě

Jak se nosí / nosily děti na Východě - očima Heleny Vargové

V tomto článku bych vám ráda chtěla představit nosicí prostředky východních kultur. Možná budete překvapeni, kolik jich je, a že nejde jen o známá Mei tai nebo Onbuhimo :)

Lidská mláďata se řadí mezi nošence od dob, kdy předkové člověka měli ještě podobu hominidů, a těsná blízkost s rodičem mláděti zajišťovala tolik potřebné teplo a bezpečí. Naše děti proto nošení na těle rodiče od narození očekávají, a odpovídá tomu jejich způsob chování. Silný úchopový reflex v rukou i nohou, máchání ručičkami ve snaze najít tělo pečující osoby, kolínka přikrčená k tělu a široké roznožení nožiček hledajících oporu, a také velmi hlasitý pláč, kterým se dítě snaží přivolat pečující osobu.

První nosicí pomůcky se s člověkem jistě objevily bezprostředně poté, co se člověk naučil zpracovávat kůže a rostlinné materiály. Ty i dnes můžeme najít v podobě upravených kůží, kožených či lýkových řemínků a provázků. Některé kožešinové oděvy jsou přímo přizpůsobeny k nošení dětí. Dále se  objevují  košíky a síťky různých tvarů ze spletených travin či rákosů, kůry nebo slabších větví stromů, bambusu, lián a palmového listí.

Později s vynálezem primitivního tkalcovského stavu se začaly k nošení používat také tkané textilie - len, kopřivy, konopí, bavlna, vlna, zvířecí srst, hedvábí.. -  vždy dle výskytu daných plodin a životních podmínek člověka. Často se využívaly části oděvu, nebo potřeby sloužící i k jiným účelům než k nošení dětí. Z některých se postupně vyvinula nosidla určená přímo dětem. Životní a podnebné podmínky udávaly a u národů žijících tradičním způsobem života stále udávají intenzitu a délku nošení dítěte na těle rodiče. Matky sběračských národů nosí své děti na těle většinu dne, protože nemohou zanechat malé, zcela závislé dítě celý den o samotě. Podobně intenzivně nosí matky z horských či pralesních oblastí, kde je nebezpečné a nevhodné ponechat i větší batole bez dozoru (terasovitá rýžová pole plná vody, nebezpečný terén). Oproti tomu v nížinných zemědělských oblastech se potřeba a způsob nošení mění. Matka přenese dítě na pole, kde jej buď někam zavěsí v nosicí pomůcce nebo odloží tzv. do brázdy. To je více méně po celý den ponecháno samo sobě. U polokočovných kmenů nalézáme nosicí pomůcky v podobě kožešinových kabátů s velkou kapucí nebo podlouhlých košů spletených z proutí nebo rákosů, vystlaných kožešinami, ve kterých je dítě pevně zavinuto a připevněno ke konstrukci. Matka tedy nemá malého človíčka přímo na svém těle, ale má jej vždy poblíž a v případě delšího přechodu si košík s dítětem připevní na záda nebo přidržuje na hlavě -Nanajci, Evenkové - domorodé národy žijící v nejzazším koutě Dálného Východu (tok řeky Amur). Zde je možné v podobném způsobu přenášení dětí vysledovat původ Severoamerických Indiánů. Důvody k přístupu pro takovou péči můžeme vyvodit ze stylu života těchto národů. Jelikož se tito lidé zabývají/li chovem polodivokých zvířat, vyhýbaly se matky pohybu s dítětem mezi zvířaty z důvodu zabránění fatálního střetu splašeného zvířete s dítětem. U kmenů, které se více věnovaly rybolovu na řekách nebo moři, mohl proutěný košík při převrhnutí loďky pomoci udržet dítě na hladině.

 Dálný Východ Nanajci x Severní Amerika pláně. Evidentní stopa zanechaná stěhováním národů z Asie na americký kontinent.

Stejnou paralelu můžeme spatřit mezi Korjaky - původními obyvateli Kamčatky a Inuity původními obyvateli arktické  části Ameriky. Oba národy nosí své děti na zádech připevněné pod kožešinovým oděvem, který ve tvrdých podnebných podmínkách zajišťuje dítěti životodárné teplo.

Zde v tomto videu můžete vidět, jak se dítě do takové "bundy" vkládá :) V případě nečasu, je dítě schováno celé pod kožešinou.



 

Mezi nejstarší a stále používaná nosítka, která v podstatě vůbec nezměnila svou podobu, patří Mei tai, jež lze vystopovat tisíce let nazpět v historii Číny.  Mei tai: mei = nést na ramenou, tai = popruh, pás.. Vyslovuje se  “may tie”. Konstrukcí nosítka je prakticky čtverec z textilu, z jehož čtyř rohů vedou dlouhé textilní popruhy. Bývá zdobeno nepřeberným množstvým textilních technik od vyšívání, našívání hedvábných aplikací, pošívání korálky, mincemi, mušlemi, může být zdobeno voskovou batikou nebo technikou podobnou patchworku. Barevnost se liší od oblastí kde bylo vyrobeno. Dnes jsou Mei tai vyráběna s polstrovanými ramenními popruhy nebo z šátků na nošení dětí.

V jihozápadní Číně a horských oblastech Thajska a Barmy žije národ Hmong Miao, jehož Mei tai rozeznáme podle velmi bohatého zdobení.  Mei tai vyrábí svému ještě nenarozenému vnoučeti jeho babička jako přání k prospěritě a dlouhému a šťastnému životu. Práce je velmi náročná, proto žena stihne za den vyšít pouze 4-5 cm látky. Každá barva, motiv nebo tvar výšivky nese svůj symbolický význam. Na všední den pak  používají Hmong Miao mnohem prostěji zdobená mei tai.
Matka je po narození dítěte doma a celé její okolí pomáhá jak s chodem domácnosti, tak se dělí o starosti kolem miminka. Do práce na hospodářství a poli se matka vrací kolem 3-4 měsíce po porodu, kdy již dítě drží hlavu, a může jej začít v mei tai nosit. Pokud je nutné nést mladší miminko, zajišťuje se mu hlava v nosítku dekami nebo polštářky. S nošením pomáhají babičky i dědečci a nejbližší příbuzní včetně starších sourozenců.

Jen krátce zmíním Malong, který je stejně jako sárí v Indii ponejvíce využíván coby tradiční a rituální oděv, ale je možné v něm nosit i děti. Jde o dlouhý a pestře vzorovaný pruh látky. Malong najdeme ve všech částech pevninské a ostrovní Jihovýchodní Asie. Jde jak o ženský tak mužský oděv.
Na Borneu u národu zvaném Dayak, nalezneme velmi bohatě vyžezávaná nosítka ze dřeva, která bývají zdobena barvami, plíšky, mušlemi, skořápkami ořechů, zuby zvířat.

Z Japonska pochází i nám známé nosítko Onbuhimo, vyznačující se jednoduchou konstrukcí. Jde o téměř čtvercový tvar látky, jehož rohy spojují textilní pruhy, které se nasadí na ramena jako popruhy batohu. Nosítko nemá bederní pás, takže je určeno ke kratšímu poponášení chodících dětí. I když se jedná o tradiční nosítko, nepodařilo se mi dohledat žádnou historickou fotografii. Ve spojení s Japonskem se velmi těším na zmínku o lidu, který se nazývá Ainu. Tento národ byl Japonci po celou dobu své existence tvrdě potlačován a jeho nárok na sebeurčení byl Japonskem uznán až v roce 1997. I dnes je Japonci na Ainu pohlíženo s pohrdavým odstupem. Přitom historie tohoto lidu sahá až do paleolitu. Dnes je můžeme najít na severu ostrova Hokaidó, ale také v některých částech Kamčatky. Ainu nejsou s Japonci geneticky spřízněni a nejsou ani mongoloidního původu. Jejich genetický otisk lze vysledovat u některých kmenů severoamerických Indiánů. Ženy své děti nosí na jakémsi popruhu zavěšeném na hlavě. Tento způsob nošení nákladu nebo dětí můžeme spatřit např. na Filipínách nebo u brazilských Indiánů. U žen národa Ainu je zajímavá také tradice tetování, kterým se zdobí pouze ony a lze tak usuzovat na jejich zvláštní postavení ve společnosti. Tetování si ženy nechávají dělat už od dětství, a mají jej po celém těle. Typické je především tetování kolem úst, které působí jako široký úsměv. I když v Japonsku nalezneme skanzen, kde můžeme vidět některé z tradic těchto lidí, poslední žijící  Ainu se od světa snaží spíše izolovat.

V celé Koree můžeme najít  tradiční nosítko Podaegi = přikrývka, deka, vyslovuje se "podegi".  Jeho tvar připomíná zástěru nebo zavazovací sukni.  Jde o velký  textilní obdelník jehož horních strana rovnoměrně přechází ve velmi dlouhé pruhy. Spodní strana je bez popruhů, takže látka opěrky  se v místě zadečku zastrčí pod dítě, a zajistí se překřížením popruhů. Zbytek opěrky visí dolů. V Koree je obdelník, který slouží jako zádová opěrka velmi široký, a nosící rodič  se do něj prakticky celý zavine. Oproti tomu lidé Hmong vyrábí Podaegi znatelně užší a pestře zdobená. Moderní Podaegi mohou být celá mírně polstrovaná nebo u letní verze je část, která představuje opěrku, vyrobena ze síťoviny.

Konstrukčně velmi podobný nosicí prostředek objevíme v Rusku - tzv. Podol = sukně, spodní lem oděvu. (U nás byl spodní lem oděvu nazýván podolkem). Proto se velmi snadně nabízí domněnka, že Podeagi a Podol díky stěhování národů spolu nějak souvisí a to možná i etymologicky.  Zkusme se ponořit do představy,  ve které všichni kdo u nás nosí příjmení Podolan, Podolec, Podolský..  mají původ svého jména na Dálném Východě nebo určitě ve Střední Asii :) Ale vraťme se zpět k Podolu a jeho využití. Nebyl to prostředek určený primárně k nošení dětí, podobně jako u nás loktuše, chůvka, vlňák nebo travnice, ale šlo o svrchní část ženského oděvu, který se podle potřeby využíval k nošení všeho možného včetně potomstva. Podol byla tedy zavinovací sukně s cca 175 dlouhým popruhem k vázání. Horní část u pasu byla 75 cm široká a stejně měřila látka na výšku, spodní strana sukně měřila 150 cm. Na kolážích můžeme vidět způsoby jak se nosil s dítětem i bez něj. Rekonstrukce Podolu na fotografiích je vyrobena z šátků na nošení dětí značky Mokosh.

Dalším předmětem v kterém se nosily děti v Rusku, na Ukrajině, Bělorusku nebo i Polsku je tzv. Rushnyk nebo Rushnik (Rušnyk). Jde o překrásně vzorovanou tkaninu, jejíž historie sahá do dob posvátných Slovanských rituálů. Je bohatě vytkávaná a vyšívaná prastarými kryptogramy. Každý region má své vzory plné skrytých významů, které se předávají z generace na generaci. Rushnyk se dělí na několik druhů. Byl tkaný z lnu nebo konopí. Nejzákladnější Rushnyk prostý výšivky je určen k utírání rukou, dále je svatební Rushnyk, náboženský Rushnyk.. Rushnyk na nošení dětí si žena vyšívala před narozením dítěte, ale mohla jej zdědit po své matce nebo babičce.

A posledním nosícím prostředkem je Nypet, který dnes najdeme jak v muzeích Udmurdska, jedné z republik Ruské federace, tak při troše štěstí i na ulici některého z ruských měst, kde zažívá pomalou renesanci. Udmurdi žijí na hranici Evropy a Asie a patří do ugrofinské jazykové skupiny, proto nám slovo Nypet nezní ani trošku slovansky. Je složeno z výrazů "nyl" - děvče a "pie"- chlapec. Konstrukčně je Nypet prakticky totožný s  japonským Onbuhimem. Rohy tkaného vzorovaného textilního čtverce spojují tkané popruhy. Způsoby nošení se lišily podle vzrůstu dítěte. Novorozenci se v Nypetu nosili horizontálně na zádech matky ve vystlaném košíku z kůry (připomíná košíky, jaké používali Nanajci z Dálného Východu a také Severoameričtí Indijáni viz. výše) nebo zabalení v peřince. Větší děti se nosily buď s nožkami na stranu, nebo obkročmo kolem zad matky. Nypet šlo využívat také podobně jako hacku - závěsná houpací postýlka. Poetické pohanství udmurtského lidu bylo založeno na uctívání fenoménu Matky Přírody (nazývané také Naše Paní) a mnohých dalších božstev. Dodnes jsou známí jako tkalci a umělečtí řezbáři předmětů dekorativního umění používaných pro potřeby kultů i každodenního života. Zajímavé jsou udmurtské výšivky s ornamentálními vzory. Mezi nimi se nejčastěji opakuje prastarý ochranný solární symbol, který se nachází i na udmurtské státní vlajce, a který chrání svého nositele od neštěstí. Tento symbol můžeme vidět na fotkách Nypetu.
Obdobná nosítka nalezneme také v Bulharsku. 


 

Je nesporné, že potřeba dětí být v těsné blízkosti u rodiče je všude na světě stejná, a některé shody v podobě nosicích pomůcek jen potvrzují, jak se různé národy po celá tisíciletí kulturně navzájem obohacují.

 

Je nesporné, že potřeba dětí být v těsné blízkosti u rodiče je všude na světě stejná, a některé shody v podobě nosicích pomůcek jen potvrzují, jak se různé národy po celá tisíciletí kulturně navzájem obohacují.

Za vyčerpávající článek děkuji autorce a člence MN Heleně Vargové heart

Aktuality, akce a události

Zde naleznete vždy plánované akce a události, jako jsou srazy, školení a kurzy, hromadné objednávky či slevy a akční nabídky

Všechny akce

Blog Moderních nosiček

Team Admin - Denisa Bel – Volné ruce? K nezaplacení!

Jmenuji se Denisa, ročník 84, vyvdala jsem si exotické...

Celý článek

Team Admin - Hana Babničová

Jmenuji se Hanka a je mi 33 let. Spolu s přítelem...

Celý článek

Team MMN - Kate Julie Jarischová

Ahoj, jmenuju se Kate Julie. Mám zatím jediného...

Celý článek

Team MMN - Klára Müllerová

Jmenuji se Klára a už táhnu přes 30. Zanosila jsem...

Celý článek
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace

Working...